Sjezd Metuje
3. 8. 2009
Jo, jo, jo!!! Zvládla jsem to...
Tyhle výlety jsou vlastně spíš akce pro pánskou část týmu (asi proto, aby se jim podařilo alespoň na chvilku nám zmizet z dosahu =o). Pokud se chceme s holkama klukům vnutit, většinou si vymyslíme nějakou tu třicku, abychom se moc netrápili zbytečně náročnými fyzickými výkony a aby se kluci moc nenudili čekáním na nás.
Může za to Verny. Pořád mě nutil, ať jedu Metuji taky (asi chtěl mít někoho, kdo pojede poslední místo něj :o). Autobus nás sveze do Adršpachu a pak už se prý povezeme pořád z kopce. Pcha, věděla jsem, že mu nemám věřit. Šutry, kořeny, bahno, výšlapy = vše co při jízdě na kole nesnáším, to se mi samozřejmě po cestě nevyhlo. Normálně bych remcala i u brodů (u toho prvního jsem se pravda trochu ostýchala), ale to vedro a krásně čistá voda mě přesvědčily, že jde o výborný nápad.
Do poslední chvíle jsem nevěděla, jestli to není blbost, snažit se zvládnout 80 kiláků. Ani pohled našeho zkušeného prezidenta nebyl moc povzbuzující. Ke své vlastní (na ostatní kašlu) velké radosti však musím říct, že jsem trasu bezbolestně zdolala. I když na mě mužská část výpravy chvílemi musela čekat, vypadalo to, že je to zas tak moc neobtěžuje (za což jim děkuji).
No holky, zvládli byste to taky. Vždyť oni jsou zvyklí dělat si každou chvíli občerstvovací pauzy. Pravda je, že jsem se malinko strachovala o svůj žaludek, když mi ráno k snídani objednali snažený sýr v housce a strach mi nedovolil ani to celý pívo (na tom sluníčku by se mnou malinko zamávalo - no kluci mají trénink :-).
Po 40 km nás čekalo Peklo u Nového Města nad Metují. Musím říct, že do té doby byla trasa jako z pohádky, krásná cesta, většinou lesem, který nás spolu s řekou příjemně chladil a chránil před sluncem. Půlka byla za námi, tak jsme si dali zasloužený obídek (nebojte se, nic dietního samozřejmě, jak jinak). V tu chvíli mě ještě nenapadlo, že peklo nás teprve čeká! Dalších 40 km, tentokrát ale po silnici rozpálené ďábelským sluncem. Dost nepříjemný! Avšak i to jsem zvládla. Přiznávám, že už ne s takovým nadšením.
V Hradci už jem toho měla plný zuby. Ukidňoval mě jen skvělý pocit z mého (podle mě) úžasného sportovního výkonu a cítila jsem se výborně po příjemně ztráveném letním dni. Přesto, že jem si výlet moc užila, myslím, že nemám potřebu takové akce podnikat příliš často (to je info hlavně pro mého manžela <3). Někdy ale určitě zas někam ráda vyrazím...
Tyhle výlety jsou vlastně spíš akce pro pánskou část týmu (asi proto, aby se jim podařilo alespoň na chvilku nám zmizet z dosahu =o). Pokud se chceme s holkama klukům vnutit, většinou si vymyslíme nějakou tu třicku, abychom se moc netrápili zbytečně náročnými fyzickými výkony a aby se kluci moc nenudili čekáním na nás.
Může za to Verny. Pořád mě nutil, ať jedu Metuji taky (asi chtěl mít někoho, kdo pojede poslední místo něj :o). Autobus nás sveze do Adršpachu a pak už se prý povezeme pořád z kopce. Pcha, věděla jsem, že mu nemám věřit. Šutry, kořeny, bahno, výšlapy = vše co při jízdě na kole nesnáším, to se mi samozřejmě po cestě nevyhlo. Normálně bych remcala i u brodů (u toho prvního jsem se pravda trochu ostýchala), ale to vedro a krásně čistá voda mě přesvědčily, že jde o výborný nápad.
Do poslední chvíle jsem nevěděla, jestli to není blbost, snažit se zvládnout 80 kiláků. Ani pohled našeho zkušeného prezidenta nebyl moc povzbuzující. Ke své vlastní (na ostatní kašlu) velké radosti však musím říct, že jsem trasu bezbolestně zdolala. I když na mě mužská část výpravy chvílemi musela čekat, vypadalo to, že je to zas tak moc neobtěžuje (za což jim děkuji).
No holky, zvládli byste to taky. Vždyť oni jsou zvyklí dělat si každou chvíli občerstvovací pauzy. Pravda je, že jsem se malinko strachovala o svůj žaludek, když mi ráno k snídani objednali snažený sýr v housce a strach mi nedovolil ani to celý pívo (na tom sluníčku by se mnou malinko zamávalo - no kluci mají trénink :-).
Po 40 km nás čekalo Peklo u Nového Města nad Metují. Musím říct, že do té doby byla trasa jako z pohádky, krásná cesta, většinou lesem, který nás spolu s řekou příjemně chladil a chránil před sluncem. Půlka byla za námi, tak jsme si dali zasloužený obídek (nebojte se, nic dietního samozřejmě, jak jinak). V tu chvíli mě ještě nenapadlo, že peklo nás teprve čeká! Dalších 40 km, tentokrát ale po silnici rozpálené ďábelským sluncem. Dost nepříjemný! Avšak i to jsem zvládla. Přiznávám, že už ne s takovým nadšením.
V Hradci už jem toho měla plný zuby. Ukidňoval mě jen skvělý pocit z mého (podle mě) úžasného sportovního výkonu a cítila jsem se výborně po příjemně ztráveném letním dni. Přesto, že jem si výlet moc užila, myslím, že nemám potřebu takové akce podnikat příliš často (to je info hlavně pro mého manžela <3). Někdy ale určitě zas někam ráda vyrazím...
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář