Kelly`s Beskyd Tour
Rožnov pod Radhoštěm
Je 24.7. a já vyrážím na svůj druhej silniční závod, jsem pln sil, odhodlání, prostě mám dobrej pocit. Bohužel je to nakonec jediné, co ze závodu bylo pozitivní. Problém začne nečekaně už v pátek, když dostanu geniální nápad přeštělovat kufry u treter, což se nakonec ukázalo jako „smrtící“ rozhodnutí. Na start sem dojel kupodivu s dostatečným, až týmově nezvyklým, předstihem, takže sem zaujal jednu z předních pozic. Hned po startu se toto ukázalo jako milná výhoda, jelikož se vyrazilo z kopce, na kterém byla kupa děr, plno písku a já jako „sjezdař tělem i duší“ sem se stal brzdou pro závodníky, jež si sjezdy užívají. I tak se mi podaří držet se ve druhé, vcelku početné skupince (obdiv v ní ale patří závodníku, jedoucímu na horském kole a ke všemu jen s jednou rukou). V této skupince se bez problémů držím do +/- 40km, kdy mi při prvním větším kopci padá řetěz z dvoutácu a než se mi ho podaří nasadit, skupinka je fuč, můžu ale nadávat sám sobě, opět se projevila má lajdáckost, že padá řetěz sem věděl asi měsíc. Skupinku se mi podaří dojet kousek pod začátkem stoupání na Poustevny, ale to už se bohužel začala projevovat idiocie z pátku a to ukrutnejma bolestma choditel ze špatně posazenejch kufrů. Stoupání na Poustevny byl děs běs, nedalo se šlapat a odpočinout už vůbec ne. Po drahné době sem se na ně vyšplhal s tím, že cestou dolů si odpočnu, ale prdek, dolů to bylo ještě horší. Uvažuji, zda vzdát, nebo to nějak těch posledních +/- 40km docvaknout. Rozhoduju se dojet. Abych si ulevil, povoluju tretry a nohy v nich poletujou jak v botech o 5 čísel větších. Asi 25km před cílem mě dojíždí trojice, jež budí úsměv, dva prckové a jeden golem. Prckové si jen tak šlapou, vykecávaj a i prohazujou pár slov se mnou, golem je na tom obdobně jako já, mele z posledního. I tak mě po pár km ujíždějí všichni tři a já bojuji opět sám. Záchranou mi byla holčina, kterou doprovází doprovodný vůz. Paní na postu spolujezdce mi radí, že na tuto bolest je ideální nalejt do treter vodu. Bez rozmejšlení souhlasím a nechávám si do bot nalejt vodu za jízdy, připadám si jak profík, jedoucí Tour de France. Do cíle je posledních asi 5km a já si šlapu, těšíc se na cíl. V cíli za mnou přicházejí prckové i s golemem a já si říkám, ten golem je mi nějakej povědoméj! Prohodíme pár slov a já se omlouvám a jdu si pro jídlo. Bohužel, s kým sem se bavil zjišťuji až z výsledků. Prckové byli René Andrle s Lubošem Kejvalem. A golem? Golem byl Zdeno Chára. Suma sumárum, ani druhej silniční závod nebyl ideální, ale co, aspoň nebude snad takovej problém vylepšit své umístění letos, ale to už na dlouhé trati, bez trotlovinJ