V sobotu 9. 2. 08 ve 3 hodiny ráno na JETce u Duranu. No a pak dáme vědět.

Pro zatím vám musí stačit, že jsme všichni přežili a krásně jsme si to užili. Když na nás budete hodní přidáme bližší informace (deníček z Tater ;-)

Nevím jestli jste byli hodní, ale Nelinka s Matýskem chvilku ano, takže tady je prozatím první část.

SOBOTA 9. 2. 2008 (den první)

Milý deníčku, musím říct, že balit do půlnoci a o půl třetí ráno vstávat je vážně moc krásný zážitek a každému bych ho přála :-) No naše chyba, sraz ve tři u JETky jsme si vymysleli my (a pak jsme stejně přijeli pozdě, naštěstí nikdo moc neremcal), každopádně pro Nelinku a hlavně pro Matyáška výborná bojovka. Když jsme se sešli na místě srazu (musím říct, že všichni vypadali v tuto časnou hodinu moooc rozkošně), vyrazili jsme na cestu. Další zastávky - Mohelnice (už to začíná, co všechno jsme zapoměli doma: doklady na auto, košík pro psa,...naštěstí nám nakonec nic z toho nechybělo), Bečva (WC mimo provoz, takže romantické venčení ve sněhu u bublajícího potůčku nejen pro pejsky), salaš už na Slovensku (neplánovaná zastávka, Míša dostal chuť na ovčí sýr hned teď), ještě nějaká další benzínka na snídani a pak už cíl naší cesty, domeček ve Štrbě (naše týdenní přechodné bydliště). Cesta proběhla v klídku, Matýsek a Nelinka jsou zlatíčka a skoro celou cestu prospali, jen jsme málem jeli bez Miši, protože Čendler projíždí kruháče rovně, díky bohu za mobily. Ještě jsme neměli připravené pokoje, a tak jsme vyrazili na nádraží koupit si týdenní permanentku na ozubnicovů kolejnicu. Dorazili už i Moraváci a pak začlo pátrání po otevřené hospodě (v jedenáct dopolko ne příliš úspěšné). Zůstali jsme v bufetu na nádraží a někteří se stihli úspěšně zmastit (už v jedenáct dopoledne). Po tom co jsme se zabydleli, jsme hned běželi vyzkoušet tu slavnou zubačku a jeli jsme se mrknout na Štrbské pleso (takový minivýlet pro začátek). Večer byli někteří z nás tak přepadlí z toho ranního vstávání, že šli dost brzy spát. Některé z nás to ale vůbec neodradilo a uspořádali zahajovací večírek, myslím, že dost úspěšný, ale s bližšími informacemi nemohu sloužit. Nashle zítra.

Tak a pokračujem...

NEDĚLE 10. 2. 2008 (den druhý)

Některým se vstávalo líp, jiným hůř, ale ve směs jsme byli všichni plní energie a nadšení, vždyť dovča vlastně teprve pořádně začíná. Většina z nás se domluvila, že se pojedem mrknout do Tatranské Lomnice (jen ti nabušenci z Moravy se rozhodli hned na tvrdo lítat po sjezdovce :). Cesta zubačkou i električkou byla super - úžasná vyhlídka na Tatry! Všichni se fotili jako o život, takže nejvíc fotek z dovolené máme asi z vlaku. Pak kluci dostali žížu, tak si na jedné ze zastávek chtěli koupit něco k pití, ale zřejmě neměli nic jiného než Kozla, no co se dá dělat, tekutiny se přece doplňovat musí. Jediný Míša byl díky Lucce skvěle vybaven (jako ostatně vždy) a tak si dopřál několik vitamínových bomb ve formě ovocných Kubíků. K našim pejsků prohodila paní průvodčí něco o tom, že by měli mít při přepravě košík. Nevím jak Rozárka, ale Nelinka se podrbala za uchem a ještě dlouho přemýšlela o čem to ta paní vlastně mluvila?! No, konec vožení se a hurá na snížek...Vtrhli jsme do Tatranské Lomnice. Jířa si dal po vzoru Anděla na horách krátkou rozcvičku před zotavovnou Morava, ale nikdo se k němu nepřidal a tak ho to brzy přestalo bavit. Pak už jsme běželi vydrancovat stánky se suvenýry a s občerstvením. Někdo si postěžoval na studené hamburgry, ale když je hlad, tak si člověk nevybírá.  nPotom nás vyznavači extrémních sportů zatáhli na bobovou dráhu. Co k tomu říct? Možná postačí komentář jedné nejmenované osoby: "Týýý vóóólee!!" V jedné restauraci na nádraží jsme si dali opožděný oběd - halušky, zelňačku a podobné slovenské speciality (jak jinak na Slovensku?). Cestou zpátky jsme ještě na kukandu vystoupili ve Starém Smokovci. Extremisti tam chtěli vyzkušet nějakou sáňkařskou dráhu, ale bohužel, jak moc nám přálo sluníčko, tak sníh byl jen, aby se neřeklo a na sáňky to nestačilo. Ještě jsme přepadli pár stánků s občerstvením a vyrazili jsme k domovu (tomu přechodnému). Večer lyžaři sjezdaři a snowboarďáci vyrazili na noční lyžování. My lenoši rekreanti jsme zatím shlédli již zmiňovaný instruktážní film Anděl na horách (vřele doporučuji :) Během dne Verny rozeslal SMS s pazvánkou na párty k ukončení jeho aktivní hokejové kariéry (povíme si v září, jo?). Takže když jsme se všichni sešli, padla Jirkova hokejová svíčka, třílitrová flaška Ferneta, trochu vína, něco málo pálenky,... No tak já jdu radši spát. Dobrou :)

A JAK TO BYLO DÁL ?!

Ráno se vstávalo. Někdo vyrazil na běžky, někdo na sjezdovku, někdo šel na procházku, někdo na Tatranský čajíček, někdo vařil "polívku", někdo pekl Valentýnský koláč, někdo koukal na DVD, někdo prospal celý den,... Taky jsme si vyšlápli můstky (a pak sjeli po zadku dolů), drndilo se na nafukovacích kruzích (z kopce i do kopce, zase to odnes většinou zadek), lítalo se na sněžných skůtrech (no byl to fičák). Večerní lyžování byla také velmi oblíbená činnost, ze které se všichni vraceli plní energie a natěšení na alkoholové dýchánky. No a pak se spinkalo :)

No a teď se budeme těšit ještě na další příspěvky: HOKEJ POPRAD (Verny), LOMNICKÝ ŠŤÍT (Kanďovi), TATRYCUP 2008, SNOWBOARĎÁKOVY ZAČÁTKY :) 

PÁTEK 15. 2. 2008 (dá se říct,že den poslední)

Už včera nás překvapilo vlezlé sychravé počásko, nahoře na Štrbském plese nebylo vidět na dva metry. Naštěstí jsme byli nadopovaní sluneční energií s předchozích dní, takže jsme to brali sportovně (jak jinak). Je fakt, že po včerejším večerním důkladném plánování dnešního TATRYCUPU 2008 (rodinného závodu na běžkách) se nám do mlhavého rána nechtělo moc vylézat s pelíšků a tak většina z nás na nádraží viděla už jen zadek zubačky, proto jsme se museli nahoru na Štrbské Pleso doklouzat v autech (dolů to pak na té čerstvě zasněžené silnici jelo jako po másle a nebylo to moc příjemný). Konečně jsme se všichni společně sešli na běžecké trase. Někteří se ihned začli rozběhávat a my normální jsme zatím nesměle okukovali situaci. Podle komplikovaného systému rozpůjčování běžek se vytvořili závodní skupiny od profíků až po amatéry. Zkušená Jitka (organizátorka, hlasatelka, startérka atd.) si nás všechny zapsala do sešitku a závod mohl začít. Pro lepší atmosféru začala pěkná chumelenice, takže nám dali ty necelé dva kilometry dost zabrat. (Nevím, který blázen navrhoval 5 km?! I tak jsme v cíli flusali krev ;-) Po rychlém vyhlášení výsledků (nad našimi skvělými výsledky se můžete rozplývat na Závody-Výsledky 2008) se všichni rychle spakovali a spěchali se zahřát do našeho přechodného domečku. Odpoledne jsme pak ještě naposledy sedli na zubačku (tentokrát jsme vyšli s dostatečným náskokem), abychom si dopřáli poslední Tatranský čajíček (i když máme nakoupeno, doma už to není úplně ono), naposledy jsme vymetli stánky se suvenýry a vyrazili jsme zpátky do domečku balit. Závěrečná párty se nezvrhla a tak jsme druhý den byli všichni bez problémů připraveni k odjezdu. Ještě poslední společné foto před domečkem, cestou zastávka na salaši a igelitky nacpané ovčím sýrem, sem tam nějaká benzínka, v Lošticích pozdní obídek (jen škoda, že ne v hotelu) a hurá domů! Jak se říká: všude dobře, doma nejlíp.

SNOWBOARĎÁKOVY ZÁČÁTKY

Hlavními hrdiny jednoho večera se stali "tři králové" Roman, Michal a Verny. Už odpoledne s nervozitou a trochou nedůvěry okukovali snowboardy a jiná potřebná vybavení, která si na večer chystali navléknout. Na večerní sjezdovku pak vyrazili jak hvězdy hollywoodského filmu (Kotek s Mádlem hadr). Přítomnost našich hvězd na sjezdovce vyvolala fanouškovské šílenství. Po dlouhých přípravách se všichni tři postupně postavili na prkna a všichni tři pak taky ihned spadli na pr... Nejrychleji a taky nejšilovněji se dostal dolů Michal. Verny byl trochu pomalejší, ale o to zajímavější byl jeho sjezdový postoj (styl vyděšená gorila). Romanovi trval sjezd po té celkem krátké sjezdovce asi hodinu (ono to totiž po zadku moc nejede). No a když si pak vyšlápl sjezdovku a se stejným úspěchem sjížděl po druhé, tak už ani nedojel a oficiálně ukončil svoji snowboarďáckou kariéru. Zbylí dva ale zůstali statečně až do konce. My fanoušci jsme se před mrazem schovali do blízké pizzerie, takže bohužel nemůžeme potvrdit jejich slova, že ke konci už lítali po sjezdovce jako draci. Náš fanclub si s našimi hrdiny připravil krátký mini rozhovor:

Otázka 1: Jak jste se připravovali na svoji první akci?

Verny: Zodpovědně.

Michal: Film Snowboarďáci.

Otázka 2: Co jste se cítili, když jste se nahoře na kopci poprvé postavili na snowboardy?

Verny: Průser!

Michal: Mám nebo nemám?

Otázka 3: No a co pády?

Verny: Myslel jsem, že to bude horší.

Michal: Bolest.

Otázka 4: Jaký byl největší zážitek z vaší spanilé jízdy?

Verny: Největší zážitek jsem měl z toho, že jsem to přežil.

Michal: Sto metrů bez pádu.

Otázka 5: Co považujete na prkně za nejtěžší a co naopak za nejlehčí?

Verny: Nejtěžší byly ty zatáčky. A nejlehčí? Spadnout na prdel.

Michal: Nejlehčí - připnout si prkno na nohy, nejtěžší - jízda na vleku.

Otázka 6: Jak vám v začátcích pomohla vaše předchozí hokejová kariéra?

Verny: Že mě ty pády tolik nebolely, přece jen už jsem nějakou tu ránu dostal.

Michal: Vůbec.

Otázka 7: Jaké jsou vaše plány do budoucna?

Verny: K svátku rukavice, k narozeninám boty a k vánocům snowboard.

Michal: Ještě jednou to zkusit.

Děkujeme za rozhovor!

HOKEJ POPRAD

V úterý 12. 02. 2008 někteří z nás, po odopoledních a odpoledních aktivitách, vyrazili na hokej do Popradu. Jednalo se o zápas Poprad : Skalica, slovenské nejvyšší soutěže. Někteří dali přednost plavání v plaveckém bazénu ve Svitu. No nic proti, zaplavat si můžu u nás v Čechách, ale na slovenský extraligový hokej se u nás nedostanu. Jak se ukázalo, byla to dobrá volba. Vstupné pro muže 70,- Sk a pro ženy 1,- Sk! Což znamenalo přesilu žen v hledišti. No co vám budu povídat bylo tam silně přebuchtíno. Ženy, dívky, no prostě holky všeho věku (hlavně puberťačky a to pak ten bazén Románka hodně mrzel :) No řeknu vám, bejt tam s Čendlerem sami, to by bylo...-pozn redakce: zase byste vypadali jako teplouši, nic novýho. A samotný hokej? Slušná úroveň, dobrá návštěvnost, skvělá atmosféra - hlavně kotel domácích! Dobré pivo... Nakonec k údivu všech hosté ze Skalice vyhráli po 60-ti minutách boje 4 : 3 a upevnili si postavení v tabulce o jednu příčku před Popradem. Po tomto nervy drásajícím zápase následovalo hodnocení utkání v našem přechodném domově. Pro Deníček z Tater: Verny (toho času již neaktivní hokejka).

LOMNICKÝ ŠTÍT

...když jsme se poprvé rozhodli pro Lomnický Štít, bylo nááádherné počasí a my byli odhodlaní. Peníze jsme měli, ale rozhodli jsme se ušetřit a tak jsme šli pěšky z Tatranské Lomnice na Skalnaté Pleso. Ušetřili jsme cca 1000,-, ale ejhle... Když jsme dorazili na Skalnaté Pleso, u kasy byle velká cedule "pro dnešní den vyprodáno". Ze Skalnatého Plesa se pěšky na Lomničák jít nedá a tak ten den pro nás výlet skončil. Kanďa to nesl statečně, já bulela (pozn. redakce: no tak Lucko, neplakej!). Tak za rok.

Rok uplynul a my jsme měli pěkné počasí, peníze, dobrou náladu a hlavně jsme MOC chtěli tam na horu. První den jsme to jen okoukli, zjistili jsme, že to zase stojí o pár korun víc a výlet jsme naplánovali na druhý den. Druhý den jsme dorazili do Tatranské Lomnice něco kolem desáté hodiny a s obrovským nadšením jsme si stoupli do fronty. Kanďa stále studoval mapu - jak se to říká odborně? - rekognoskoval terén, ale já měla nějaké špatné tušení. Postavila jsem Kanďu do fronty a šla jsem se informovat na informace. Co myslíte, že mi řekli! (pozn. redakce: vyprodáno?!) Ano, pro dnešní den VYPRODÁNO! (Pozn. redakce: no, tak to je teda pech.) Ani už si nevzpomínám, kam jsme ten den šli. 

A je to tady. Je osm ráno, jsme opět v Tatranské lomnici, sluníčko svítí, stojíme frontu a za pár minut ........................................................................................................ MÁME LÍSTKY NA LOMNICKÝ ŠTÍT. (Pozn. redakce: no konečně.) Tentokrát jsme nešli ani kousek pěšky. Lanovkou jsme se nechali vyvézt na Skalnaté Pleso, kde jsme museli cca hodinu čekat na lanovku na vysněný Lomnický Štít. Ono totiž, když si koupíte jízdenku na Lomničák, tak už při koupi jízdenky máte předem určeno v kolik hodin na ten Lomničák pojedete. Musíte přesně dodržet stanovený čas. To čekání jsme si zpříjemnili procházkou kolem Skalnatého Plesa a hlavně kávou s dortíkem. Když jsme na dovolené, tak na peníze nekoukám, ale tohle bylo mé nejdražší kafe - vlastně nejdražší svačina. Za jednu kávu, grog a dvě koblížky jsem zaplatila něco málo pod dvě stovky. Nevadí, nevadí. Čas odjezdu do nebe se blíží. Přiznám se, že jsem srab a hlavně histerka a tak jsem se opravdu bála nasednout do lanovky. Kanďovi jsem drtila ruku, ale během chvíle bylo po strachu. Ta lanovka se vleče tak pomalu, že máte pocit, že stojíte na místě. Cesta lanovkou trvala deset minut. Bylo to těch nejdelších deset minut v mém životě (pozn. redakce: a to tě ještě čeká cesta dolů).

JSME na Lomnickém Štítě. NEVĚŘÍM a lítám tam jak splašená Róza. Dostali jsme místenky na jízdu dolů a zároveň informace o tom jak to tam chodí. Jaká to byla nádhera, vidíte na fotkách (pozn. redakce: škoda, že se sem nevejdou všechny) - to nepotřebuje komentář.

Z čeho jsme byli oba zklamaní, byl bar. Všichni jste viděli instruktážní film "Anděl na horách". Čekali jsme s Kanďou pořádného horala v teplém svetru a pohorkách, rozpálená kamna, nebo hořící krb a stylové zařízení. Bohužel. Všechno se mění, tak se změnil i bar. Místo horala tam stál nafintěný čísník s plínou přehozenou přes ruku, místo krbu radiátory a stylové zařízení nahradily bílé sedačky z kůže, skleněné stolky a kafe v mililitrových šálcích. Jednoduše řečeno kavárna s pěti hvězdičkami. (Pozn. redakce: k tomu snad nemá ani redakce žádný komentář.) 

Hodinka uběhla a my jeli dolů. Lanovka byla plně obsazená (15 lidí i s průvodcem). Nikdo ani necek, bylo naprosté ticho. Do toho ticha se ozvalo "to je ticho před pádem". Někdo z chlapů měl dobrou náladu a domníval se, že je vhodný okamžik. NEBYL (pozn. redakce: ne každý dokáže být vtipný v pravou chvíli, ale zdá se, že pánovi se to povedlo :). Kroutila jsem rukama kolem madla a se zjištěním, že sklo, o které se opírám je otevřené a být o malinku štíhlejší tak propadnu, jsem ucítila bobky u prdele (pozn. redakce: hlídejte si své špeky, ať nemusíte mít bobky).

Žádnými slovy se nedá popsat ta nádhera, kterou člověk prostě MUSÍ jednou za život vidět. Čert vem peníze, tohle vám nikdo nevezme. V případě dotazů jsme k dispozici :-). Kaničkovi.

Pozn. redakce: Lucko, děkujem. A rada pro vás - hodně peněz a trpělivosti a můžete hned vyrazit, možná se dočkáte, za rok za dva...

NA ZÁVĚR

Dovolenou si každý užil podle svého. Všichni přežili ve zdraví. Počasí se vydařilo. Tak co si víc přát :-)